1. kapitola
Legenda
Dveře hospody se prudce rozrazily a do místnosti vstoupila malá a postava. Na první pohled se zdálo, že se jen zatoulalo dítě, ale po bližším prozkoumání bylo rozpoznat, že se jedná o trpaslíka. Štíhlé tělíčko, rozzářené oči a široký úsměv. Jeden delší cop, sepnutý do strany, jasně napovídal, že je to dívka. Hluk knajpy utichl a každý na ní hodil pohled. Chvíli si jí všichni prohlíželi, poté se však vrátili zpět ke svému půllitru piva. Trpaslice přistoupila k baru. Hospodský se musel nahnout, aby vůbec dívku za pultem viděl. Svraštěným obočím jasně vyzíval k objednávce pití. „Jednoho tupláka.“ objednala si. Uchopila svůj džbánek, pořádně se napila a otočila se do ruchu hospody. Téměř u všech stolů bylo obsazeno. Štamgasti se přeřvávali jeden přes druhého, že pomalu ani nebylo slyšet vlastního slova. Přes ten úděsný hluk nebylo u baru ani slyšet loutnu, na kterou hrál v koutě u krbu jeden bard. Kolem něho posedávalo několik hostů a s napětím poslouchali jeho melodie. Jakmile si ho dívka všimla, vydala se k němu a posadila se na volné místo v jeho blízkosti. Obrácený klobouk, položený na stole, vybízel posluchače, aby přihodili nějaký ten zlaťák. Trpka měla štěstí. Bard vybrnkával první tóny a chystal se vyprávět nový příběh. Jakmile začal zpívat, jeho hlas se dokonale proplétal s hudbou a splýval v naprostou harmonii.
„Budu vám vyprávět legendu o ostrově Kallim. O místě, jenž je také nazýváno Ostrovem bestií. Již za pradávných časů byl Kallim sídlem trpaslíků. Vysoká pohoří, tvrdý kámen a nevyčerpatelné zásoby nerostných surovin byly rájem pro horníky, jakými byli trpaslíci. Země ledu - pro mnohé nedostupné hory, pokryté sněhem a okupované velikými mrazy. Země ohně – uprostřed zmrzlé země se skrývá sopečné území. Mnoho aktivních sopek, které chrlí lávu jako rozzuřený drak oheň. Sníh zde nemá šanci ani dopadnou na zem. A právě na rozhraní těchto dvou zemí si našli trpaslíci horu, kterou se rozhodli upravit a přestavit ve své nedobytné sídlo. Rychlím a zručným pracovníkům nedalo mnoho práce, aby z kamene vytesali venkovní podobu hradu. Větší námahu dalo vybudovat vnitřní místnosti, ale za několik let byl již hrad obydlen. Kar-Dhum – tak hrad pojmenovali. Trpaslíci byli zdatnými bojovníky, proto často drancovali okolní ostrovy a pobřežní města našeho kontinentu. Do svého sídla sváželi bohatství z vyhraných bitev. Také stále prohledávali ostrov a nalézali různé poklady. Kar-Dhum se stále rozrůstal. Dolovaly se nové a nové sály. Čím větší bylo bohatství trpaslíků, tím větší měl o něj král strach. Proto nechal vykutat obří pokladnici. Sotva však do ní uložil své poklady, dutá hora již neudržela nátlak stěn a zřítila se. Pokladnice byla zasypána a mnoho trpaslíků zde ztratilo život. Jenže to nebylo největší neštěstí, které se stalo. Burácející pád kamení probudil bestii, která už po staletí nechala svět v poklidu. Byla chyba trpaslíků, že přehlídli nedalekou jeskyni, ve které bestie klidně spala. Rudé oči žhnuly po pomstě. Hlad hnal příšeru ven ze své sluje. Kar-Dhum potkal veliký masakr. Černý trol se oháněl pěstmi, zabíjel vše živé a cpal si do tlamy trpaslíky, jak jen se mu tam vešli. Hrad byl vylidněn. Ti, kteří neutekli, vydechli rukou trola. Mohutný řev vítězství byl slyšet až na náš kontinent. Říká se, že ta bestie našla všechen poklad a teď u něj spí a střeží ho. A proč Ostrov bestií? Po světě se potuluje mnoho dobrodruhů a mnoho hrdinů. A je jich třeba, neboť zemi zužuje nespočet příšer, které plení naše domovy, zabíjejí lidi a náš dobytek. A právě tito hrdinové s nimi bojují a pokud se jim nepodaří bestii zabít, alespoň jí vyženou na tento ostrov. Uplynulo mnoho století a ostrov byl zasycen nejrůznějšími příšerami. Některé chovaly nenávist vůči ostatním a postupně se pozabíjely, ale většina jich žije nyní v soužití. Našlo se mnoho dobrodruhů, kteří toužili po pokladu Kar-Dhumu, ale výpravy skončili většinou smrtí, v lepším případě se podařilo někomu alespoň uprchnout. Ale prý se ještě nikdo ani nepřiblížil na dohled hradu. I já se zúčastnil jedné takové výpravy. Vedl jí člověk jménem Momesso. Měl s sebou svojí věrnou družinu šesti bojovníků. Nejdříve byl problém sehnat loď, která by nás na ostrov alespoň odvezla. Jakmile jsme se dostali na místo, začalo utrpení. Neustálé výpady různých bestií na naší družinu nás velice zužovalo. Podařilo se nám dostat až do Sněžných hor. Zde však naše výprava brzy skončila. Dva válečníci podlehli mrazu a skonali podchlazením. Byli to ti šťastnější. Ostatní našli smrt u vodního elementu. Procházeli jsme zrovna průsmykem mezi pohořími, když se před námi objevil ledový golem. Svými mrazivými paprsky přikoval pod věčný led další tři válečníky. Já se samozřejmě držel opodál. Jako bard nezmůžu v boji takřka nic. Byl jsem dychtivý po zajímavém příběhu. Netušil jsem, že bude mít hořký konec. Momesso a poslední živý válečník se vrhli na golema. Ten však jejich rány meči vůbec nevnímal a postupně srazil pěstmi jak bojovníka, tak vůdce skupiny. Já se velice potichu a nepozorovaně odplížil z dohledu elementála a rychle se vrátil na pobřeží. Věděl jsem, že jestli se mi nepodaří odplout do západu slunce, je se mnou konec. Jenže s kapitánem lodi jsme byli domluveni, že připluje až za pět dní od vylodění. Neváhal jsem. Na pláži se povalovalo mnoho klád a trosek z lodí, které se roztříštily o pobřeží, nebo je dostala některá z mořských bestií. Vsunul jsem tedy do vody upnuté asi tři trámy. Posloužily mi jako úzký vor. Štěstí stálo při mně a podařilo se mi doplout na ostrov Kurdun. Odtud již bylo lehké si pronajmout loď a dostat se zpět na náš kontinent. Bůh zřejmě chtěl, abych přežil. Aby všichni věděli, jaká hrozba se skrývá na Ostrově bestií, na Kallimu.“
Bard zahrál pár posledních akordů a jeho povídání skončilo. Přísedící s otevřenou pusou hledali po kapsách pár zlaťáků a vhodili je do klobouku. Vypravěč jen lehce kývnul hlavou v náznaku vděku. Lokl si trochu piva ze svého korbele, aby navlhčil rty. Poté mezi ně vložil malou flétnu a hrál klidnou melodii. Trpaslice si také přihnula ze svého džbánku, zašátrala v kapse a vytáhla hrst zlaťáků. Jakmile je vpustila do klobouku, přestal bard hrát a poděkoval za tak milý dar. Dívka vstala, z opasku odvázala váček plný mincí. Hodila ho před barda. „Půjdu navštívít Kar-Dhum. Chtěla bych, abys šel se mnou. Pokud budeš souhlasit, jsou tyto peníze tvé a také získáš nový, lepší příběh o Kallimu.“ Jenže trpaslice byla dost neopatrná a tuto výzvu řvala s takovou vervou, že jí slyšela celá hospoda. Většina štamgastů se rozchechtala, až jeden z nich vstal a přikročil k ní. „Máš nějak moc peněz na rozdávání. Ty nevíš, že peníze nepatřej dětem do ruky? Sotva zmůžeš jednoho chlapa, jak se chceš postavit proti trolovi?“ Chlap se natáhl a snažil se vyrvat váček trpce z ruky. Ta ale včas ucukla, prudce dupla chlapovi na nohu, uskočila a vytáhla z pouzdra u pasu své malé kladivo. Malým nápřahem, za to prudkým švihem udeřila protivníka do zad a ten se svalil na zem. To už ale byla na nohou celá hospoda. Všichni se hrnuli na dívku. Kladivo létalo vzduchem. Kosti praskaly pod jeho nárazy a štamgasti padali k zemi jeden po druhém. Naneštěstí se podařilo jednomu uchopit trpaslici ze zadu a podržet jí ruce. Proti ní se rozeběhl jeden opilec s nožem v ruce. Od jednoho stolu se zvedla postava, zahalená celá do pláště, kvapnými kroky doběhla útočníka a přiložila mu ke krku svojí dýku. Kývnutím hlavy dala příkaz muži, aby pustil dívku. Dalším kývnutím hlavy ke dveřím, naznačila trpce, aby urychleně opustila hospodu. Poté, držíc stále nůž pod krkem útočníkovi, se také vydala k východu z krčmi. Když byla u dveří, strčila muže do místnosti a rychle vyklouzla ven. Tam na ní čekala trpaslice. Než ale stačila něco říct, popadla jí zahalená osoba a utíkala se s ní schovat za nejbližší budovy. Zanedlouho vyběhlo na ulici několik opilců. Když nikoho neviděli, vrátili se zklamaně zpět ke svým džbánkům. „Děkuji ti. Dost jsi mi pomohla. Jmenuji se Twiggy. Můžu se ti nějak odvděčit, za tvojí pomoc?“ Postava si stáhla kapuci. Před trpaslicí stála mladá dívka. Smaragdové oči se na ní upřeně dívali a její úsměv prozrazoval pobavení z překvapeného výrazu Twiggy. Měla blond vlasy, sčesané do dvou copánků. „Já jsem Kiti. Ráda jsem ti pomohla. Nemám ráda, když si tihle smrdutí opilci dovolují na něžné pohlaví.“ Obě dvě se lehce rozchechtaly. „Beru to!“ přerušil je mužský hlas. Kousek od nich stál bard a upřeně se na obě dívky díval. „Půjdu s tebou do Kar-Dhomu. A nechci ani tvé peníze. V hospodě jsi ukázala své odhodlaní. Věřím, že v sobě něco máš. Ale musíme sehnat další lidi, kteří by byli ochotni se na tuto pouť vydat!“ Trpaslice se zamračila. „Proč zrovna lidi? Může nám pomoc kdokoliv.“ Pak se ale trpaslice rozesmála, aby bard pochopil, že to bylo myšleno jen jako žert. Její chichot přerušila Kiti. „Pokud se mi chceš odvděčit, vezmi mě prosím s sebou.“ Na tváři trpky se znovu rozzářil široký úsměv.
Komentáře
Přehled komentářů
vím něco málo o tehle povídkách a taky sem jich dosti napsala...baví mě více básně mohu do nich dáti více energie, jde to lépe a snadněji jdou totiž od srdce...miluji životní sílu kterou pociťuji meditací a tyhle povídky mi dávají fantazii, vím přesně kde autor chtěl vystihnout danou situaci, povedené dílo, chtěla bych takovou knichu, vidím ji před sebou, ne zcela hotovou...
kouzelné...
(Mia- Aria- Lea, 23. 1. 2009 11:33)